005. Začátek
Ode dne, když odjel Kevin, už nic nebylo jako dřív. Severus odstranil závěsy na všech oknech tak, aby viděl přijíždět auto. Okna ve všech místnostech otvíral dokořán, i když pršelo, aby slyšel zvuk blížícího se auta. Už se nezavíral ve svém domě, chodil po okolí, nejlépe po kopcích, aby v dálce spatřil blížící se auto.
Bylo pondělí, týden, kdy Kevin slíbil, že se vrátí, a Severus se připravoval na setkání. Zrovna vytáhl zaprášené zrcadlo z půdy, oprášil ho a umyl. Pohlédl do něj a zděsil se.
To ne! Vždyť on nemá žádné mudlovské oblečení! Nemůže se už podruhé takhle zjevit před Kevinem. Poprvé mu to možná vyšlo s tou divadelní rolí, ale podruhé by to už bylo podezřelé. Musí něco vymyslet.
Večer měl už plán. Přemístil se do nejbližšího obydleného městečka. Vyhlédl si dům, počkal, až majitelé odjedou a obestřen Zastíracím kouzlem vnikl dovnitř. Vlastně ani nekradl. Kdo by označil jedny kalhoty, boty a košili za loupež? Byla to pouze minimální škoda.
Byl už čtvrtek. Hned ráno si Snape místo černého hábitu oblékl bílé tričko, přes to přehodil černobílou kostkovanou košili a natáhl si tmavě hnědé plátěné kalhoty. Oblékl si pruhované ponožky a černé tenisky. Doufal, že snad teď vypadá trochu jako mudla. Natáhl se pro jednu věc, kterou hledal celé úterý. Našel ji až hluboko v jedné skříni až na samotném jejím dně pod vrstvou nepotřebného harampádí. Totiž… jednalo se o hřeben.
Snažil se, aby jeho vlasy byly trochu upravené a vyhlížely dojmem, že je o ně pečováno. Pak otevřel všechna okna v domě. Zkontroloval, jestli někdo nepřijíždí a šel posnídat.
Jedl velmi málo. Nemohl se dočkat, až bude venku. Když stál ve dveřích, ohlédl se po své hůlce. Ležela na stole v kuchyni. Věnoval jí jeden dlouhý pohled a pak pokrčil rameny a vyšel z domu.
Zrovna obcházel kolem řeky a znuděně kopal do odpadků, když se v dálce něco zablesklo. Vzhlédl. Po příjezdové cestě sem jelo auto. Rozběhl se dolů po cestě. Jako malé dítě mu běžel vstříc. Zastavil se, až když se auto objevilo mezi domy přímo naproti němu.
Kevin přijel až k němu. Severus byl jako v sedmém nebi. Ani si neuvědomoval, že je vlastně šťastný. Kevin ho nezklamal.
„Ahoj, Toby,“ křikl na něj Kevin otevřeným okénkem.
„Ahoj,“ odpověděl Snape radostně.
„Nastup si,“ vybídl ho.
Už zase? povzdychl si, ale přesto obešel auto. Tentokrát byl Kevin rychlejší a otevřel mu dveře. Severus si přisedl a zabouchl za sebou.
„Nemusíš se uvazovat,“ zarazil ho Kevin, když viděl, jak bezradně hledá bezpečnostní pás. „Pojedeme jenom kousek.“
Severus si oddechl. Jakmile se ale rozjeli, napadlo ho, že by se cítil bezpečněji, kdyby byl uvázán.
Zastavili před domem Kevinova otce.
„Rád bych si odsud odvezl pár věcí. Budou mi připomínat mého otce a mé dětství. Taková nostalgická vzpomínka.“
Kevin vystoupil z auta. Jakmile se dveře za ním zavřely, Severus propadl panice. Je sám v autě a neví, jak se dostat ven. Co když tu už zůstane? Bez Kevina je úplně bezmocný. Umře tu hlady. Dojde mu kyslík. Udusí se. Umře.
Naštěstí dřív než si stihl domyslet další katastrofické scénáře, se dveře otevřely a Kevin se na něj usmíval.
Vystoupil z auta.
Celé dopoledne strávili zde u tohoto domu. Objevovali jeho skryté poklady a Kevin vzpomínal na otce i své vlastní dětství. Severus se cítil… vlastně své pocity nedokázal popsat. Možná že Kevin byl první přítel v jeho životě. Ale také ho napadlo, že až tu Kevina nebude nic držet, odjede navždy a on už ho nikdy ho neuvidí, což byla děsivá představa, kterou se snažil po celou dobu, co byl s ním potlačovat.
„Toby, co bys řekl tomu, kdybych tě pozval na oběd?“ ozval se Kevin, když odpočívali u auta.
„Na oběd?“ podivil se Severus. „Kam na oběd?“
„Cestou jsem viděl nějaký motorest. Mohli bychom tam zajet. Co ty na to?“
Po chvíli zaváhání souhlasil. „Dobrý nápad.“
Kevin mu opět otevřel dveře od auta a přidržel je, když Severus nastupoval. Teprve pak usedl za volant. Tentokrát se rozhodl, že ukáže Severusovi, jak funguje bezpečnostní pás. Musel si ho několikrát zapnout a odepnout, aby měl Kevin jistotu, že se to naučil. Cítil se hloupě.
Pak Kevin nastartoval a rozjeli se. Severus si začínal zvykat na jízdu v autě, aspoň si to myslel, ale půlhodina cesty ho ujistila, že tomu tak není. Bylo mu špatně.
Zastavili na parkovišti před motorestem. Jakmile mu Kevin otevřel, vyskočil z auta. Přidržoval se vozidla, nakláněl se a snažil se popadnout dech. Třásl se po celém těle.
„Už chápu, proč si nedokážeš otevřít dveře od auta,“ ozval se Kevin. „Zřejmě autem příliš často nejezdíš. Kdybys mi o svých potížích řekl, nenutil bych tě. Mohl jsi klidně počkat a já bych pro něco zajel.“
„To je dobré,“ ujistil ho Severus.
„Už je ti lépe?“ staral se Kevin.
Severus přikývl.
„Půjdeme dovnitř?“
Severus opět přikývl a následoval Kevina. Motorest byl skoro prázdný. Usedli k jednomu z volných stolů. Seděli naproti sobě. Servírka nedala na sebe dlouho čekat.
„Budete si přát?“ zeptala se, jakmile je pozdravila.
„Dám si colu,“ odpověděl Kevin. „A ty, Toby?“
Severus zaváhal. V mudlovských nápojích se nevyznal.
„To samé,“ usmál se nevinně. Bylo to jediné, co ho mohlo zachránit z téhle nepříjemné situace.
Servírka přikývla a vzdálila se.
Kevin se natáhl pro jídelní lístek a začal si ho pročítat.
„Ty si nebudeš vybírat?“ zvedl zrak od knihy.
„Totiž,“ zakoktal se Severus.
„Promiň,“ nasadil Kevin omluvný tón. „Zapomněl jsem, že ti bývá v autě špatně. Asi by to nebyl dobrý nápad najíst se před jízdou. Ale mohl by sis to nechat zabalit a sníst později.“
Severus se usmál. „Máš pravdu.“
„Tak co si dáš?“
Snape zaváhal. Mudlovská jídla neznal.
„To, co ty,“ odpověděl.
„Dám si kuře s rýží. Může být?“
Severus přikývl. Právě dorazila servírka. Před každého položila jednu sklenici nějaké černé tekutiny. Kevin objednal a druhou porci nechal zabalit. Servírka opět přikývla a zmizela.
Kevin zůstal zírat na Severuse, který mu jeho pohled oplácel. Pak se usmál a Severus ho napodobil.
„A jaký předmět to vůbec učíš?“ navázal Kevin rozhovor, jenomže začal tam, kde Severus nechtěl začít.
Bradavice. Škola čar a kouzel. Čarodějové. Kouzla, lektvary. Nic z toho, o čem by chtěl mluvit. Navíc taky o tom mluvit ani nemohl.
„Ehm, totiž,“ zaváhal. Který předmět by tak mohl odpovídat termínu lektvary? „Chemii?“
„Páni,“ vydechl Kevin. „Hodně odborný předmět. Ty se asi vyznáš. Kyselina sírová, kyselina mravenčí a tak, že?“
Severusovi zatrnulo. Jestli z něj začne tahat odborné výrazy, brzy mu dojde, že ví o chemii asi stejně jako…
„Učíš dlouho?“
„Několik let,“ přikývl Severus. „Jsem jenom rád, že se tam v září už nevrátím.“
„Dal jsi výpověď?“
Výpověď? Ať si tomu říkají, jak chtějí. Bradavice byly zničeny. Mohl se jen domnívat, zdali je znovu otevřou. Každopádně on už s nimi nechtěl mít nic společného. Zůstával v Bradavicích pouze kvůli Brumbálovi. Nyní svůj úkol splnil a věděl, že se na to místo nikdy nevrátí. Bylo na jiných, aby opět vybudovali Bradavice a předávali své vědomosti. On už nechtěl být toho součástí.
„Ano, tak nějak,“ přikývl.
„Syndrom vyhoření?“
„Unavovalo mě to. Mám toho už dost. Učím stádo vymaštěných hlav, kteří nepoznají rozdíl mezi mordovníkem…“ Zarazil se. Co vědí mudlové o lektvarech a jejich přísadách?
„To chápu,“ přikývl Kevin. „Byl jsem podobný student. Taky jsem občas topil profesorům a dával jim kapačky.“
Severus se usmál. Snažil si představit mladého Kevina jako zlobivého studenta. Byla to lákavá představa.
„A co to tvoje divadelní představení?“ změnil Kevin téma. „Napadlo mě, že bych se přišel podívat.“
Severusovo srdce poskočilo. On by se přišel podívat! Jenomže pak pohaslo. Žádné představení přece nebude a ani nikdy být nemělo. Kevin nepřijde.
„Zrušili ho,“ odpověděl Snape smutně. „Bylo nás málo.“
„To je mi líto,“ pravil Kevin zúčastněně. „A měl jsi tam aspoň hlavní roli?“
Severus zaváhal. „Jak se to vezme. Možná byla výrazná, ale ne hlavní.“
„Nechceš mi někdy kousek předvést?“
Severus zvážněl. „Raději ne. Mám totiž docela velkou trému.“
„A o čem ta hra měla být?“
Severus rychle rozmýšlel. Už se zase dostal do nepříjemné situace. Jak se z toho honem dostat?
„O chlapci s jizvou, který měl přemoci zlého černokněžníka, aby všechny zachránil.“ *
„Zajímavý námět,“ pronesl Kevin zamyšleně. „A jakou roli jsi tam měl?“
Snape polkl. „Hrál jsem zlého profesora, o kterém si všichni mysleli, že stojí na černokněžníkově straně.“
„A nestál?“ zeptal se Kevin, když zachytil Severusovu poznámku. Ne vše, co si lidé myslí, bývá totiž pravda.
„Ne,“ potvrdil jeho domněnku Snape. „Dělal špeha pro tu dobrou stranu a snažil se chránit chlapce, který přežil. Vše ale musel dělat za naprostého utajení.“
„To je opravdu velmi zajímavá role. Musí to být velmi komplikovaná postava a jistě by si zasloužila i samotnou divadelní hru. Zajímavé, že veškerou pozornost většinou dostanou ti, co se o ni tolik nezaslouží.“
Naštěstí v té chvíli přišla servírka, která se stala pro Severuse opravdovou záchranou. Položila před Kevina jeho porci a druhou zabalenou položila na stůl. Pak se po ujištění, zdali si ještě něco nepřejí, vzdálila. Ale toto drobné vyrušení ukončilo téma divadlo a zlý černokněžník. Kevin se pustil do jídla.
„Dobrou chuť,“ popřál mu Severus upřímně.
Kevin se usmál: „Díky.“
Kdyby to bylo možné, řekl by Severus, že tenhle úsměv na něm přímo miloval.
„Povídej mi ještě něco, Toby,“ vybídl ho, když spolkl první sousto. „Máš příjemný hlas. Ideální do divadla. Anebo na dabing.“
Jenomže Severus nevěděl o čem mluvit. Plácat nesmysly nechtěl. Kdoví o čem si mudlové rádi povídají. S mudly se totiž nikdy nebavil, a když nad tím tak přemýšlel, tak ani s kouzelníky. Nevěděl nic o zábavě, uvolněné atmosféře a běžné nezávazné konverzaci.
A/N:
* Přesně jak to říkal Ron v sedmém dílu. Je opravdu těžké si ve stresové situaci během pár vteřin vymyslet něco z ničeho. Ron si vymyslel, že je Stan Silnička, a Severus si vymyslel příběh o chlapci, který přežil (který mimochodem my mudlové známe jako sérii Harry Potter).