021. Snape má špatnou náladu
Zastavili před pizzerií. Severus vystoupil z auta a po něm i Kevin.
„A co já?!“ křikl po něm Lucius, který zůstal v autě uvězněn.
Severus otevřel zadní dveře. „Ty,“ zdůraznil první slovo, „tu můžeš klidně zůstat. Mě,“ opět zdůraznil zájmeno, „to vadit nebude.“
A hlasitě přibouchl dveře a zamířil do budovy.
Kdyby záleželo pouze na něm, Lucius by zůstal k zadnímu sedadlu připoutaný nejen během jejich večeře, ale také zpáteční cesty a určitě by ho tam nechal i přes noc. Kevin byl ovšem jiný, a tak nešťastnému blonďákovi daroval svobodu.
Severus už byl vevnitř a netrpělivě přešlapoval. Kevin vybral volný stůl. On i Lucius se posadili, zatímco Severus zůstal na protest stát.
„Nebudu s tím imbecilem sedět u jednoho stolu,“ zavrčel.
„Můžeš si sednout vedle mě,“ uklidnil ho Kevin a ukázal na volnou židli po jeho levici.
„Jo,“ protáhl Snape ironicky, „a čumět na toho debila.“
„Tak si sedni naproti mně,“ ukázal Kevin na židli před sebou na druhé straně stolu.
„To bych zase seděl vedle něj,“ ušklíbl se Snape.
Kevin si povzdychl. Občas si připadal, jakoby mu svěřili do péče dvě umanuté děti předškolního věku.
„No tak, Toby, nekaz nám ten večer,“ zaprosil Kevin.
„Jasně,“ zatvářil se Snape dotčeně, „jestli si ho vy dva chcete užít spolu, můžu zase odejít.“
Vypadalo, že se chce vážně otočit a odejít, a tak Kevin vyskočil na nohy, aby ho zadržel.
„Toby, neodcházej. Takhle jsem to přece nemyslel, jsme tu hlavně kvůli tobě.“
A to byla ta správná kouzelná slůvka. Snapeova tvář se o něco rozjasnila a on si přisedl ke Kevinovi. Jakmile dosedl, byla u nich servírka. Všichni si shodně objednali k pití minerálku a pak se začetli do jídelního lístku.
„Máte vybráno?“ zaklapl po chvíli Kevin knihu a rozhlédl se po svých společnících.
Lucius odložil knihu také. „Já ano.“
Kevin se obrátil k Severusovi. Ten k němu nesměle zvedl zrak. Aby byl upřímný, tak pizzu ještě nikdy nejedl.
„No, já…“ zaváhal, „nemůžu se rozhodnout.“
„To je mi ale novinka,“ ozval se Lucius.
Severus naštvaně zaklapl knihu a zdálo se, že se chce zvednout ze židle. Kevin ho zadržel položenou rukou na jeho předloktí.
„Tak si můžeš dát to samé co já. Se šunkou a žampióny. Vyhovuje?“
Severus mírně přikývl.
Kevin objednal a pak nastalo trapné ticho. Bude následovat zhruba 15-20 minut než ji připraví a co si během té doby počne s těmi dvěma u jednoho stolu?
„Takže vy dva jste spolu dávali dohromady tvůj dům?“ otočil se k Severusovi.
Ten jen pokrčil rameny.
„Ale tehdy jste spolu vycházeli bez problémů, ne?“
Severus nejistě přikývl.
„Tak co se stalo?“
Severus pokrčil rameny. Pak pohlédl na Luciuse.
„Jakmile přijdeme zpátky, chci, aby sis sbalil všechny věci.“ Pak se zatvářil omluvně, jako by řekl něco urážlivého. „Promiň – vždyť ty vlastně žádné věci nemáš. No, o to snazší to budeš mít. Ještě dneska se vracíš do Obrtlé. Už tě nebudu tolerovat ve svém domě.“
„Ale Severusi,“ vykřikl Lucius překvapeně, ale Snape ho nenechal domluvit.
„Stanovili jsme si jasná pravidla a tys je porušil. Chci, abys odešel. Ještě dnes. Jestli sis myslel, že s tebou budu mít dostatek trpělivosti, tak ses šeredně spletl.“ Snape byl nekompromisní.
„To mi nemůžeš udělat!“ vykřikl Lucius šokovaně.
„Ne? Proč si to myslíš?“ opáčil Snape tvrdě. „Přece mě znáš.“
„Počkej, já…“ hledal Lucius záchranu. „Už to neudělám. Přísahám! Jen mě nikam nevyhazuj. No tak, Severusi!“
„Já nejsem Severus!“ vykřikl Snape podrážděně na celou pizzerii, až se po nich ohlíželi přítomní hosté.
„Vidíš, co děláš!“ ztišil Severus hlas, ale přesto zněl výhrůžně, když Luciuse upozorňoval, že po nich hledí přítomní lidé.
„Promiň, Toby,“ ihned se opravil Lucius. „Moc mě to mrzí. Vážně. Já…nevím. Už se tak nebudu chovat. Prosím. Vím, že jsem to přehnal. Už takový nebudu. Budu hodný. Vím, kde je mé místo.“
„To doufám,“ ucedil Snape. A po chvíli dodal: „No, dobře, ale jsi v podmínce.“
Lucius si viditelně oddechl a zahrnul Severuse díky.
„Jsi dobrý člověk,“ usmál se na Severuse Kevin.
„Dobří lidé mají těžký život,“ povzdechl si Severus. „Zbytečně si ho komplikují. Tady máš důkaz.“ A hodil pohledem po Luciusovi.
„Jsi na něj příliš tvrdý. Larry to nemyslel zle. V tom autě pouze žertoval.“
„Chceš se ho ještě zastávat?“ zvýšil na něj hlas a vzápětí, když si to uvědomil, se zalekl sám sebe. Kevina přece nechtěl od sebe odhánět, tak co to sakra dělá?
„Ne, nechci se ho zastávat, ale možná ho soudíš příliš rychle.“
„Rychle?“ vyjel Snape. „Znám ho už pár let? Tak co myslíš tím „rychle“?“
Pak se opět zarazil. Jak to sakra mluví s Kevinem?
„Promiň, já…“ změnil Severus tón hlasu. „…asi jsem přepracovaný. Jeho toho na mě prostě hodně. Celý život jsem bydlel sám a teď najednou si řistěhuji tohle individuum.“
Lucius se zvedl od stolu. „Jenom si odskočím, abyste tu mohli nerušeně tokat.“
„Přesně tohle nesnáším!“ zrudl Snape zlostí.
„Bereš to moc vážně,“ uklidňoval ho Kevin. „On to nemyslí zle. Dělá si jen legraci.“
„A jak to asi myslí?“
„Jenom tě provokuje,“ vysvětloval Kevin naprosto klidně.
„Jasně,“ zavrčel Snape podrážděně. „A daří se mu to!“
„Protože se necháš vytočit. Kdybys ho ignoroval, přestal by,“ radil Kevin.
„Takže je to moje chyba?“ vztekal se Snape.
„Ne, přímo tvoje ne,“ uklidňoval ho Kevin. „Ale nesmíš se brát tak vážně.“
„To mám dovolit, aby se mi smáli?“ zuřil.
„Někdy je třeba zasmát se sám sobě.“
„Udělat ze sebe idiota?“
„To nikdo neříká.“
„Já vím, jaké to je, když se ti ostatní posmívají!“ utrhl se.
„To jsem nevěděl.“
Snape zatnul pěsti. Tohle říct nechtěl.
„To je jedno,“ odvrátil se od něj.
„Mezi přáteli je to ale něco jiného,“ uklidňoval ho Kevin. „Podívej, mám přítele, který takhle neustále popichoval a provokoval jednu kamarádku. Jak ona ho nesnášela! A nakonec se dali dohromady. Někdy takové popichování neznamená, že tě nesnáší. Možná jen neumí vyjádřit své city. Možná tě má rád. Ne, nadarmo se říká, co se škádlívá, to se rádo mívá. Určitě je to i Larryho případ.“
Severus se zatvářil vděčně. To štěstí, že tu Kevin s ním je, se nedalo ani slovy popsat.
„Ale nechceš tím říct, že by Larry mohl být do mě taky…?“ ujišťoval se vzápětí.
„Ne, jasně že ne,“ zavrtěl hlavou Kevin. „Larry měl přece rodinu – ženu a děti. Měl jsem na mysli spíš to, že tě má rád jako přítele. Je ti vděčný. Tolik ti dluží. Jen to neumí říct nahlas. Aspoň ne takovým způsobem jako jiní.“
Kevinova ruka zakryla tu Severusovu, která spočívala na stole. Ale Severus s ní okamžitě škubl, protože uviděl přicházet Luciuse a nechtěl od něj slyšet zase nějaké nemístné narážky. Kevin stáhl svou ruku zpátky.
„A čím se vlastně živíš?“ zeptal se Lucius, jakmile si opět přisedl ke stolu. „Jaká je tvá profese?“
„Pracuji u policie. Vyšetřuji vraždy. Toby ti o mě musel už něco říct, ne?“
„Ne,“ odpověděl Lucius chladně. „Vůbec nic. Nedostal jsem z něj nic víc, než že ke konci měsíce někdo přijde.“
„Myslím, že do toho, s kým se stýkám, ti vůbec nic není,“ zavrčel Snape.
„Jasně. Nerozčiluj se. Jen jsi mi mohl říct o Kevinovi víc. Je to velmi sympatický člověk. Mohl jsi mě před ním aspoň varovat.“
Severus zavrčel. „Nechtěl jsem tě odvádět od práce na domě. Zcela jistě by to odvedlo tvou pozornost.“
„Musím ale říct,“ vložil se do toho Kevin. „že ten dům se vám povedl. Najednou vypadá jinak. Moc se mi tam líbí. Teď už bych si dokázal i představit, že bych tam měl třeba bydlet, tedy kdyby to bylo aspoň trochu možné.“
„Jo,“ zamručel Lucius. „až na to, že je to jediný obydlený dům v široširém okolí. Tys to tedy vymňoukl, Toby.“
„Nemůžu za to, že… že tam už nikdo nebydlí. Jejich chyba.“
„Musíme pro potraviny chodit až do Sedberghu. A to není nejblíže,“ stěžoval si Lucius.
„Moment. To musíte ale chodit pěšky, pokud nemáte auto.“
„Mě to nevadí,“ ozval se Severus dotčeně.
„Ale mě ano,“ nenechal ho Lucius na pochybách. „Mě to totiž kvůli jistým… omezením trvá déle než tobě.“
„Můžeš si za to sám,“ zpražil ho Severus.
„Ale no tak,“ vložil se mezi ně opět Kevin. „To se nějak vyřeší. Zatím můžeme jezdit mým autem.“
„To by bylo skvělé!“ zajásal Lucius.
„Ne, to tedy ne,“ zamračil se Severus. „Nechci tě obtěžovat, Kevine.“
„Tohle přece není žádné obtěžování. Je to rychlejší, autem jsi tam a zpátky za pár minut. Budeme mít víc času na dům a na sebe.“
„Ale to ne,“ skočil mu do řeči Severus. „Máš přece dovolenou. Nechci, abys pracoval.“
„Myslím, že se můžu sám rozhodnout, jak strávím svou dovolenou. Copak jsem ti neslíbil, že ti pomůžu.“
„A jak dlouho tu vlastně zůstaneš?“ vložil se Lucius.
„Týden.“
„Tak to je skvělé,“ zazářil Lucius. „S Tobym už tu byla nuda.“
Severus na něj vrhl zlostný pohled. „Měl bys být rád, že máš kde bydlet. Tvá zábava už není má priorita. Na to jsi měl myslet předtím, než se ti stalo tohle.“
„Ale Toby,“ obrátil se k němu Kevin.
„Ať si pořád nestěžuje. Měl by být rád,“ zlobil se Snape.
Během večeře panovala uvolněnější atmosféra. Severus spíše mlčel a sledoval Kevina, jak si povídá s Luciusem, který vypadal, že se opravdu baví. Jednu chvíli došla Severusovi trpělivost. Tak je tu Kevin kvůli němu anebo kvůli Luciusovi? Zvedl se a omluvil se, že si jenom odskočí.
„Asi dneska nemá svůj den,“ prohodil Kevin směrem k Luciusovi.
„Je toho na něj moc,“ bránil Lucius svého přítele. „Poslední týdny byly opravdu těžké – pro nás všechny. On… vlastně ani nevím, co v posledních týdnech zažíval, ale musel hodně bojovat. Byl sám proti všem. Nikomu se nemohl svěřit, podělit o svá trápení. Nikdo ho nepovzbudil, aby se nevzdával. Musel to zvládnout sám. Já bych to vše na jeho místě už dávno zabalil. Pro mě bylo dost přijít o ženu a majetek. Díky Severusovi, totiž Tobymu, jsem poznal, že… že na světě existuje aspoň jeden člověk, kterému na mně záleží. A není to moje žena ani syn, jak jsem si mohl mylně myslet, ale přítel. Přítel, který vlastně nikdy nebyl mým opravdovým přítelem. Tvářili jsme se tak, ale nikdy to nebylo skutečné přátelství. Pouze přetvářka. A přesto se on dokázal nad to povznést a podat mi pomocnou ruku. Je to obdivuhodný člověk. Já bych to pro něj nikdy neudělal, přísahám, že ne. Bral bych to jako urážku a pošpinění našeho starobylého rodu, kdybych si vzal pod střechu bezdomovce. On ví, že bych se k němu otočil zády, ale on se i přesto ke mně zády neotočil. Jak se mu teď můžu podívat do očí?“
„Podle mě Toby věděl, jaký jsi doopravdy,“ uklidňoval ho Kevin. „Věděl, že ty bys to pro něj možná neudělal, ale věděl, že když ti pomůže, nezachováš se jako nevděčník. Možná… možná ti chtěl přece jenom ukázat, že by chtěl opravdového přítele. Ne pouze přetvářku.“
„Taky jsem neměl žádné přátele,“ přiznal Lucius. „Tvrdili jsme sice něco jiného, ale byla to hra. Vysoce postavený muž z dobré vznešené rodiny se musí stýkat s lidmi na stejné úrovni. To byla naše výchova.“
Chvíli se odmlčel.
„A k čemu mi to nakonec bylo? S majetkem jsem přišel o vše, co tvořilo celý můj život. Zůstal mi jenom Severus. Totiž Toby. Jediný člověk ze všech, kterého bych nefavorizoval. Víš, proč byl můj přítel? Byl pravou rukou velmi váženého a mocného muže. Byl cestou k tomu muži. Myslel jsem jen na sebe a na své dobro.“
Pak se zase odmlčel. Asi si vážně o tom všem potřeboval promluvit, jenomže Severus nebyl ta pravá osoba. Ten měl dost svých problémů. Proč by si měl ještě vyslechnout jeho?
„Toby neměl nikdy žádné kamarády. Byl sám, když přišel na školu, a tak jsem se ho ujal. I když…“ zaváhal., „spíše jsem se ho snažil ovlivnit. Znáš to. S mladými lidmi se nejlépe manipuluje. Vždy byl sám až dodnes. Nechápu, jak to mohl… bez ženy a dětí. Vlastně ani nevím, jestli měl někdy nějakou ženskou. Podle mě… Asi ne. Možná známosti na jednu noc, i když… Ne, to není jeho styl. Asi byl vždycky sám.“
Opět se odmlčel.
„Víš co? Moc bych mu tě přál.“
Kevin se usmál.
„Vážně,“ přikývl Lucius. „Myslím, že jsi ideální… prostě jsem přesně ten typ pro něj.“
„Jen aby mě chtěl taky,“ zasel Kevin semínko pochybností.
„Tak o tom vůbec neuvažuj!“ zarazil ho Lucius. „Ten vůbec neví, co je pro něj dobré. Hlavně se ho na nic neptej. Jestli ho chceš, tak si ho vezmi, jen se ho neptej.“
„Možná nechce mít vztah s mužem.“
„Prosím tě,“ pronesl Lucius pohoršeně a mávl rukou. „Nikdy jsem ho s žádnou ženskou neviděl. Nemyslím si, že by o nějakou stál.“
„To nemusí nic znamenat. Povídal mi o jedné dívce ze školy.“
„Tak o tom jsem ještě neslyšel,“ podivil se Lucius.
„Oni se totiž pohádali a už se neviděli,“ pokračoval Kevin.
„Ale Kevine,“ káral ho Lucius. „To bylo na škole. Víš, kolik věcí se za tu dobu změní? Myslíš, že puberťák ví, co je pro něj skutečně dobré?“
Kevin se spiklenecky usmál. „Myslíš, že mám u něj šanci?“
„Stoprocentní,“ mrkl na něj Lucius a chytil ho za ruku.
Ovšem naneštěstí se právě v té chvíli vrátil Severus z toalet.
„Neruším?“ zavrčel.
Kevin a Lucius se od sebe odtrhli.
„Toby, ty už jsi zpátky?“ vzhlédl Kevin překvapeně.
„Zácpu nemám,“ zamračil se Snape. „Bohužel.“
Posadil se zpět na své místo vedle Kevina.
„Ale kdybyste řekli, tak bych aspoň zácpu předstíral a zdržel se tam o něco déle.“
„Nepovažuji to za nutné, já jsem totiž s tebou rád,“ uklidňoval ho Kevin.
Pár minut bylo ticho a trojice konzumovala svou pizzu. Ticho mezi nimi bylo hmatatelné a tíživé. Nikdo se neodvážil navázat jakýkoli rozhovor.
„Mám takový pocit, jako bych tu přebýval,“ ozval se do ticha Snape. Zdálo se mu, že on je tím důvodem, proč mezi Kevinem a Luciusem zavládlo ticho. Předtím si ti dva povídali docela nenuceně.
„Ale ne,“ ujistil ho Kevin, objal ho kolem ramen a důvěrně se k němu nahnul.
„Co to děláš?“ zamrkal Severus překvapeně. „Stalo se snad něco?“
„Promiň,“ odtáhl se Kevin, „jestli ti to vadí. Nechal jsem se unést.“
„Unést?“ podivil se Snape. „Vypadám snad jako silák? Radši se opři o nějaký pevnější bod.“
Kevin a Lucius si vyměnili bezmocné pohledy. Snape měl opravdu špatnou náladu, a to ještě slovo špatná bylo velmi slabé.
Dlouhou chvíli pak mlčeli.