035. Jemná cela
Jakmile vyšel Severus v doprovodu obou kouzelníků před dům, přemístili se.
Ocitli se na potemnělém místě. Světlo na dlouhou úzkou chodbu dopadalo z oken, která byla malá a úzká a umístěná nezvykle vysoko. Odhadoval, že musí být na ministerstvu, neboť právě byli vězněni lidé, kteří byli uvrženi do vazby a nad kterými nebyl dosud stanoven žádný soudní verdikt. Byla to vlastně taková čekárna, ale jak měl Severus brzy zjistit, nebylo to kdovíjak příjemné místo.
Nevěděl, v které části budovy jsou. Nepoznával to místo. Bylo ovšem logické, že zločinci nebudou chodit hlavním vchodem. Tohle místo bylo temné a prázdné.
Došli k místu, které vypadalo jako vrátnice. Oba bystrozoři prokázali svou totožnost a nějaký muž v šedém hábitu je vpustil dovnitř. Procházeli zamřížovanou chodbou. Severus viděl mříže úplně všude.
Stáhly se mu vnitřnosti.
Kdepak ho to jenom vedou? Copak je tak nebezpečný, že potřebuje být vězněn pod tolika mřížemi?
Za celou dobu s ním nikdo nepromluvil. Dva kouzelníci ho mlčky prováděli bludištěm chodeb a mříží. Konečně dorazili na to správné oddělení. Otevřeli obrovské ocelové dveře a vešli dovnitř. Před nimi se nacházela podélná chodba a po jejích stranách byly stěnami oddělené jednotlivé cely.
Přišel k nim jiný kouzelník, který byl očividně dozorcem daného oddělení. Kouzelníci se chvíli domlouvali. Slyšel, jak o něm hovoří jako o vrahovi Albuse Brumbála. Znělo to příšerně. A to, že s ním jako s vrahem taky zacházejí, bylo neskutečně kruté.
Pak do něj jeden z bystrozorů nevybíravě strčil. Za jistých okolností by se rozčílil, co si to dovoluje, neboť existují i zdvořilejší způsoby, jak naznačit, že má jít dál. Očividně se zde tyhle způsoby nevedly.
Dozorce kráčel s nimi. Vedl je přímo k Severusově cele. Říkal něco o čísle HK 45/E. nevěděl, co ten kód znamená. Po zádech mu přeběhl mráz.
Pak je dozorce předběhl a odepnul si od opasku objemný svazek klíčů. Zcela bez zaváhání vytáhl správný klíč a odemkl celu. Jakmile otevřel, aniž by mu cokoli řekl, strčil Severuse dovnitř jeden z bystrozorů.
Neprotestoval. Očividně byl celou situací tak vykolejený, že nevěděl, jak má reagovat. Fakt, že ho úplně ignorují a zacházejí s ním jako s nebezpečným zvířetem, bodal u srdce. Tohle si nezasloužil. Stále je přece lidskou bytostí, která myslí a cítí.
„Máte právo na právníka, který vám bude přidělen ministerstvem,“ řekl chladný hlas.
„Ale…“ špitl tiše, ale nedořekl. Neměl sílu na protest.
Věděl, že jakmile obdrží právníka z ministerstva, nemá šanci u soudu obstát. Tihle právníci byli ministerskými zaměstnanci, takže vycházeli vstříc zájmům svého zaměstnavatele. Ti, nikdy nebojovali za své klienty, protože svůj plat dostávali od ministerstva. Soukromé právníky si mohli dovolit pouze bohatí kouzelníci. U těch měl člověk jistotu, že budou svého klienta skutečně hájit.
Dozorce za ním zamkl ocelové dveře. Pak se obrátil k oběma bystrozorům, kteří Severuse přivedli a dal se s nimi do nezávazného hovoru.
Severus zůstal stát přitisknutý k mřížím. Hleděl do chodby a sledoval odcházející muže. Brzy mu však zmizeli ze zorného pole. Zůstal naprosto sám. Cítil se naprosto zoufalý. Všichni ho opustili. Je tu sám. Nejspíš v životě nezažil větší pocit samoty.
A když nad tím přemýšlel, nakonec musel přiznat, že něco podobného už zažil. Když zemřela Lily. Ona byla jediná bytost na světě, která mu rozuměla, která ho brala takového, jaký byl. A najednou nebyla. Tohle byl opravdový pocit samoty.
Ale teď má Luciuse.
Copak teď asi dělá? Myslí na něj vůbec? Zůstal tam úplně sám. A bez hůlky pro něj Lucius nemůže nic udělat. Ale udělal by, kdyby mohl?
V současné situaci by neměl mnoho možností. Možná kdyby to byl pořád ten stejný bohatý a vznešený Malfoy, pracující pro ministerstvo, mohl by na něco přijít. Zaplatil by mu toho nejlepšího právníka, podplatil by komisi. Kdoví jaká esa by ukrýval v rukávu. Jenomže takhle je stejně bezmocný jako on.
Malfoy.
Ne, ten starý Malfoy, kterého znal tolik let, by pro něj tohle neudělal. Luciuse změnila ztráta majetku a rodiny. Kdyby mu tehdy vše nesebrali, nikdy se nestal jeho přítelem. Věděl naprosto přesně, co by Malfoy udělal v téhle situaci. – Zřekl by se ho. Distancoval by se od něj, od toho vraha.
Vraha?
Zní ho hrozně.
Ne, nezní. Hrozný je pouze fakt, že on skutečně vrahem je.
Zmocňovalo se ho zoufalství.
On nikdy nechtěl být vrahem. Nikdy nechtěl nikoho zabít. Nikdy!
Cela, která se nacházela naproti přes uličku, byla naštěstí prázdná.
Naštěstí?
Ano, naštěstí. On sem totiž nepatří. O čem by si asi mohl povídat s krvelačným vrahem? On není jako oni. On není vrah!
Konečně se dokázal odtrhnout od ocelových mříží. Otočil se do místnosti. V té chvíli by byl rád, kdyby to raději neudělal. To, co viděl, ho vyděsilo.
Byla to velmi skromná cela. Nejvíce z ní zabírala tvrdá dřevěná postel s želenou kostrou. Na ní bylo provizorní prostěradlo, stará tenká přikrývka a velký polštář. Kromě postele tu byl ještě menší dřevěný stůl připevněný k podlaze a jedna židle. A poslední věcí v místnosti byla malá mísa v koutě sloužící zřejmě jako toaleta.
Severusovi při tom pohledu běhal mráz po zádech. Tohle není nic důstojného. Proč se k nim chovají jako ke zvířatům bez sebemenší známky jakékoli emoce? I oni jsou lidé a měli by se k nim podle toho chovat.
Ale mohou být vrahové vůbec lidé? Copak může zabíjet někdo, kdo cítí? Vrahové přece nemají srdce. Nemůžou mít. Jenomže on není jako oni!
Nahoře nad stolkem bylo zamřížované okno. Ale bylo vysoko, takže z něj nebylo vidět ven. Dovnitř jím jen procházel úzký svazek slunečních paprsků.
Při téhle podívané začal propadat zoufalství. On sem nepatřil. Tohle bylo to nejděsivější místo v jeho životě. Dokonce i jeho domov byl stokrát lepší, i když tam býval jeho otec.
Pomalu přešel k posteli a sedl si na ni. Bylo to velké dřevěné prkno. Nedokázal si představit, že by na něčem takovém mohl vůbec usnout. Bylo neskutečně tvrdé a nepohodlné.
Schoval hlavu do dlaní.
Kde se to jenom dostal? Kdy se to všechno pokazilo? Jak mohl být tak naivní a myslet si, že se věci obrátí v jeho prospěch?
Konečně začínal věřit, že svět není tak zlý a krutý. Ale opět se spletl. Pro něj štěstí neexistuje. Nikdy nebude žít normální život. Jak tomu mohl věřit? Jak si mohl nalhávat, že by s Kevinem mohlo být vše jinak?
Kevin. Ach, ten Kevin. Uvidí ho vůbec ještě někdy? Dal by vše za to, aby ho mohl ještě jednou vidět a říct mu všechno, co zůstalo nevyřčeno.
Lucius měl nejspíš pravdu. Na co vůbec čekal? Měl se po Kevinovi vrhnout hned a nikdy ho už nepustit. Nechal si ujít svou příležitost. Jak mohl být tak hloupý?
Teď už nikdy neuvidí Kevinovu tvář. Jeho nádherné zářící oči, které by dokázaly Severusovo nitro zahřát i při arktických mrazech. Jeho úsměv, kvůli kterému by roztála celá Antarktida. Jeho ruce, které jsou tak silné, ale přesto tak něžné. Jeho náruč, která je teplá jako písek rozpálený poledním sluncem na Sahaře. Tohle vše si nechal utéct a už nikdy nic z toho neokusí.
Rozbrečel se. Byl zlomený a sám. Věděl, že se už nikdy odsud nedostane. A tyhle nádherné dny, které prožil s Kevinem, byly tím posledním krásným, co mu život přinesl. Po vrcholu vždy následuje pád. Proč mu to nedošlo dřív? Nikdy se neměl ocitnout takhle vysoko. Neumí se pohybovat ve výšinách. Bylo jenom otázkou času, kdy se vše zřítí opět do hlubin. A ten pád přišel nečekaně rychle. A on ho nepřežije.
Brečel. Pláč byl to jediné, na co se v téhle situaci zmohl. Musel dát průchod svým emocím. Cítil se slabý a na pokraji svých sil. Je nemocný. A zemře. Už brzy.
Někdo vešel na oddělení. Severus jasně rozeznával lidské kroky. Ale ještě jeden zvuk. Jako kdyby před sebou tlačil nějaký pojízdný vozík.
Nemýlil se. Před jeho celou se objevil kouzelník v šedočerveném hábitu. Zřejmě rozvážel jídlo. Očividně byl čas na oběd.
Muž mu prostrčil mezerou mezi mřížemi dřevěnou misku se lžící a položil ji na zem. Pak naběračku naplnil trochou polévky a její obsah následně vylil do oné misky. Severus jej pouze mlčky sledoval, sedíce na své „nové“ posteli.
Muž mu pak prostrčil dovnitř i pohárek s nějakou tekutinou a pak odjel, aby se postaral o žaludky dalších vězňů. Severus je slyšel až sem. Neviděl je přes stěnu, ale slyšel, jak pokřikují na rozvážeče a na sebe navzájem. Ale oni ho nezajímali. On nebyl jako oni. On nebyl vrah.
Pohlédl zpátky k mřížím na misku. Její obsah měl hnědou barvu a podezřele zapáchal. Očividně to nebude kuchyně první třídy. Ale to mu nevadilo. On nemá hlad ani žízeň.
V nezměněné poloze zůstal sedět až do večera. Že je večer poznal, když uslyšel ten dobře známý zvuk. Stejný kouzelník rozvážel tentokrát večeři.
Když přijel k Severusově cele a našel zde zcela netknutou misku, na chvíli zaváhal a pak jen strčil do vozíku a beze slova odjel.
Severus ho mlčky sledoval. Neměl hlad. A vůbec. Kdo by mohl mít v takové situaci hlad?
Nebylo poznat, jestli je den anebo noc. Samo o sobě tu bylo dost šero. Jediným světlem tu byly kouzelné žárovky, které svítily na stropě. A i ty pak zhasly. Severus odhadoval, že je večerka. Čas jít spát. Ale kdo by v takové situaci mohl usnout?
Stále jenom seděl a civěl do zdi. Už ji ani neviděl. Všude byla naprostá tma. Jeden seděl a zíral do prázdna. Do černoty.
Ta tma byla všude. Nejen okolo Severuse, ale také v něm. V jeho hlavě, v jeho srdci.
***
Převalil se na druhý bok. Celé tělo ho bolelo. Vzdal beznadějný pokus o spánek. Spal sotva hodinu. Více už nedokázal. Cítil, jak ho bolí celé tělo. Na téhle posteli se nedalo spát. Vstal z ní tedy, aby natáhl rozlámané klouby. Dřív se zblázní, než si na tohle místo zvykne.
Jenomže on si nechce zvykat, protože sem nepatří. Měl by si zvyknout, neboť na tomhle místě nepochybně stráví zbytek svého života.
Ne, to místo, kde zaživa shnije, bude mnohem strašnější. – Azkaban. Jenomže to už nezažije. Konkrétně jeho duše, protože tu si vezme mozkomor. Pak už bude jedno, jaká utrpení bude snášet jeho tělo. Jeho duši už to bolet nebude.
Stejně jako večer i teď ráno, když si rozvážeč všiml netknutého jídla v misce, otočil se a zase odjel. Severus už druhý den nic nejedl.
Ale začal pociťovat žízeň. Nejprve nevěděl, co ten pocit znamená. Pak poznal, že má vyschlé hrdlo. Najednou mu i taková žízeň přišla jako něco zhola nemožného. Jeho mysl se tolik trápila, že si nepřipouštěl tak triviální potřeby svého těla. Jeho duševní stav ignoroval ten fyzický.
Nedůvěřivě se natáhl po poháru s tekutinou. Nebylo to nic vábného. Chvíli váhal a vyhodnocoval svou situaci. Pak usoudil, že stejně nemá na výběr. Sklenici ohnivé whisky asi nedostane. Není přece v tom nejlepším baru ve městě.
Napil se, ale ihned všechno vyplivl zpátky. Bylo to nechutně odporné. To nebyla voda, ale zapáchající břečka. Ne, děkuji, ale tohle pít nebudu.
Vrátil se k předchozí činnosti. Seděl podél zdi a zíral před sebe. Měl rozostřený pohled. Ani nevěděl, že to, co se v tuto chvíli nachází před ním, je postel. Neviděl ji. Za to moc dobře viděl výjevy ze svého života.
První den, kdy potkal Lily. Už tehdy byla nádherná. I jako dítě. Cítil tu nervozitu, jako tehdy, když se konečně odhodlal poprvé ji oslovit. Cítil to nadšení, když mu naslouchala. Byla první a vlastně taky jedinou bytostí, která mu dokázala naslouchat.
Tehdy si nepřipustil, že ho neposlouchala proto, že by ji snad zajímal on. Ne, ji vlastně zajímal kouzelnický svět a on o něm věděl víc než dost. Byl pro ni zajímavý jenom z tohohle hlediska. Ale to si tehdy nepřipouštěl.
Znovu prožíval ty chvíle, kdy se rozhodl připojit k Pánovi zla. Hlupák. Neměl to tehdy dělat. Dost dlouho tehdy váhal. Vlastně se k němu nechtěl ani přidat. Měl pochyby. Už ani nevěděl, proč se nakonec rozhodl pro ten osudný krok.
Vlastně věděl. Chtěl jí ukázat, že je tisíckrát lepší než ten nuzák Potter. Chtěl se stát Smrtijedem a dokázat veliké věci. Chtěl, aby ho obdivovala. Stal se přívržencem Pána zla jenom den poté, co se vdala.
Jenomže velmi záhy zjistil, že udělal obrovskou chybu. Pán zla jim nedával prostor k jejich realizaci. Nedostali šanci ukázat, co v nich je. Jenom poníženě plnili rozkazy jako cvičení pejsci. Byli jenom poskoky.
Ale nebylo to tak zlé, dokud neuviděl umírat prvního člověka. Byl to ten nejotřesnější zážitek. Ještě dnes se mu o tom zdály noční můry. Byl to nějaký bezejmenný mudla, ale způsob, jakým ho umučili k smrti… na tohle on neměl žaludek.
Jenomže už nemohl couvnout. Byl už plně v moci Pána zla. Propadal zoufalství, protože to, co viděl… o tomhle rozhodně nesnil. Tehdy by raději zemřel stejně jako onen mudla, ale později si zvykl.
Zpočátku měl štěstí, že byl nováčkem, a tak nemusel zabíjet a podílet se na důležitých akcích. Většinou nedobrovolně přihlížel mučení, ale sám by nedokázal vztáhnout hůlku a ublížit nevinné oběti.
A pak se rozesmál.
Vzpomněl si na svou pošetilost, kdy pomáhal bezvládným zmučeným tělům. Když se s nadějí v srdci nakláněl nad mrtvolami s přáním, aby byli ještě živí a on jim dokázal pomoci. Marně.
Jako tehdy Longbottomovi. Nic otřesnějšího už nezažil. I jim se snažil pomoci, ovšem jako obvykle už pozdě. Dokázal jim nahmatat puls a stabilizovat je, ale jak měl později zjistit, následky dlouhodobého vystavení kletbě Cruciatus jsou fatální a poškození mozku je nevratné. Od té doby vzdal jakékoli pokusy o pomoc nevinným obětem. Uznal, že jeho snaha je zbytečná a že v mnoha případech je smrt už pouze vysvobozením.
Věděl, že nikdy nezabije, a tak se snažil být užitečný Pánovi zla jiným způsobem. Poskytoval důležité informace, ale jak měl záhy zjistit, i tato nová forma užitečnosti, se mu měla krutě vymstít.
Lily byla mrtvá jeho vinou. Zabil ji on sám, žádný lord Voldemort. On byl dvojnásobným vrahem. Lily zemřela jenom kvůli němu.
Kdyby tehdy jenom věděl, že je těhotná a že porodila… Jenomže nevěděl, a i za tuhle chybu zaplatil příliš vysokou daň.
Tehdy už věděl, že se dostal mezi dvě mlýnská kola. Ať si zvolí jakoukoli možnost, živý z toho nevyvázne. A on si vybral pomstu. Připojil se k Brumbálovi a byl ochotný pro něj díky Lily udělat možné i nemožné. Tehdy ještě doufal, že ji zachrání, a když zjistil, že bylo příliš pozdě, rozhodl se riskovat vše jenom proto, aby ji pomstil. Už mu bylo jedno, jestli zemře jako zrádce svého Pána anebo později ho společnost odsoudí jako mnoho jiných Smrtijedů po pádu Pána zla.
Ale Brumbál ho nechal žít. Snad aby jeho utrpení prohloubil a prodloužil. Ten stařík s ním neměl žádné slitování. Jenom ho využíval, byl mu velmi užitečný. Brumbál ho potřeboval. A když se Pán zla vrátil, Severus opět získal na své hodnotě jako důležitý špeh.
Obě strany ho využily. Nikdo to s ním nemyslel dobře. Ani jednomu na něm nezáleželo. Nikomu na něm nezáleželo. Ani jeho rodičům, ani Lily, ani Brumbálovi či Pánovi Zla. A v každého z nich vkládal v určitou etapu svého života důvěru, dokud ho jeden po druhém nezklamali.
A teď byl zase sám.